Guantanámo. Toto jméno si většina lidí (a dříve i mne nevyjímaje) automaticky spojí s Amerikou, vojenskou základnou, vězením a dalšími ne zrovna příjemnými věcmi moderní doby. Přitom Guantanámo je původní Kubánské jméno pro provincii (ekvivalent našeho kraje), hlavní/správní město tohoto kraje, i řeka se zálivem. Pojmenování řeky vlastně dalo název všemu ostatnímu. V kontextu Spojených států a hlavně armády se pro označení základny používá zkratka GTMO, v řeči pak gitmo.
Canon EOS 550D, Tamron 17-50mm 1:2.8
f/
|
|
Guantanámo
|
Americká základna leží v zálivu řeky Guantanámo, s ní pak sousedí (částečně ji obkružuje) kubánská základna, kousek ve vnitrozemí je pak město Guantanámo.
Canon EOS 550D, Tamron 17-50mm 1:2.8
f/
|
|
Ulice Guantanáma
|
Městem jsme ale pouze projížděli, a mimo město blíže k základnám je striktně zakázáno byť jen zastavit, natož pak fotit.
Canon EOS 550D, Tamron 17-50mm 1:2.8
f/
|
|
Výzdoba
|
Vždycky mi vrtalo hlavou, jak to, že mají Spojené státy stále na Kubánském území základnu. Proč ji Fidel nezrušil, nebo naopak, proč ji Američané nepoužijí pro invazi na Kubu. Důvod je komplikovaný a jednoduchý zároveň. Americká základna je v této oblasti již od přelomu 19./20. století, dávno před kubánskou revolucí. Oblast mají Američané v pronájmu, smlouva je ale (na rozdíl od britského pronájmu Hong Kongu nebo portugalského pronájmu Macaa) údajně časově neomezená a nevypověditelná. A mezinárodní dohody a právo musí Fidel respektovat ať se mu to líbí nebo ne.
Americká invaze z GTMO není možná také právě díky mezinárodním dohodám a právu. Je výsledkem urovnání „Kubánské krize“ – dohoda mezi USA a SSSR měla původně zajistit úplný ústup Američanů z Kuby. Dlouhodobým výsledkem je ale to, že USA nikdy Kubu nenapadnou.
(V této oblasti jsme vojenskou přítomnost okusili i my. Po objetí Guantanámského zálivu jsme se u moře chtěli vykoupat – zastavili jsme na Playa Yateritas, vzdušnou čarou zhruba 6-7km od americké základny. Na pláži ani v okolí nebyl nikde nikdo. Během asi 15minut se k nám ale po pláži došourala trojice vojáků (tedy přesněji, jeden voják a další dva v uniformně ministerstva vnitra) a chtěli vědět co tam děláme a vidět naše pasy. Vojíni (klukům jsme tipovali tak 18-20 let) byli viditelně nervózní, asi víc než my, a moc nevěděli co s námi. Nakonec si do jakéhosi deníčku jen opsali jména a čísla našich pasů – ale národnost si už nezapsali… Pak se vrátili po pláži tam odkud přišli… No a my jsme pokračovali dál v cestě…)
